10.5. Bishkek, Almaty... 11.5. Praha

5. července 2018 v 19:30 | Martin(e)K + Ivet(k)a |  fotky/photos


10.5. čtvrtek a 11.5. pátek




Budíček o půl sedmé a snídaně na vyhřáté zahrádce hotelové restaurace. Poklidný začátek dne.
Necháme v hotelu bagáž a sháníme Uber. Bohužel pro tuto zemi není zatím dostupný, škoda. Nevadí, taxík je vhodná alternativa. Necháme se zavézt na Bílý bazar, obezřetně hlídáme věci a tváříme se nenápadně. Tyto místa nejsou na turisty přiliš zvyklé, navíc není sezóna, tudíž dva světlí Evropani s velkým foťákem jsou jako pěst na oko.
Stačí jeden pohled na nabízené zboží a už se nás usmívají a vychvalují, že zrovna to jeho je nejlepší. Obdivuju otevřenost místních, já bych se takto prodat neuměla. Zastavujeme u stánku staré ženy, prodávající bylinné čaje. Z původního plánu koupit dva čaje jich odnášíme plnou tašku, za pár korun. Necháváme paní na místní poměry slušné dýško a spokojeně se suneme dál. Kyrgyzské pečivo, ořechy, koření, ale taky domácí potřeby a elektronika. To všechno lze koupit na Bílém trhu.
Přes nos nás uhodil neidentifikovatelný puch, šířící se někde z dálky. Něco mezi rybinou, rozkládající se krví a střevním obsahem. To musíme zažít a intuitivně jdeme za smradem. Ocitneme se v nevětrané místnosti, kde se prodává maso a masné výrobky. Konina, baranina, hovězina, v omezené míře dokonce vepřové. Napěchované střeva koňským masem a krev na zemi působí trochu jako z hororu. Atmosféru tomu dodají protivné mouchy, horko a pořádný smrad. Měli tam ale pěkné ořezky na vyškvaření sádla, moc jsem se nezastavovala, aby mi je nenabízeli. Kuřecí je z toho nějaké pobledlé a dělá se mu zle, tak radši mizíme mezi bylinky a ořechy.






Zastavuju u stánků se sýry a poptávám místní specialitu kumys (zkvašené kobylí mléko). Bohužel dlouho bez úspěchu. Už se pomalu vzdávám naděje, že kumys ochutnám, když se ocitáme v hale s mléčnými výrobky. Ptáme se u prvního stánku a paní nás posílá za kolegyní, která sídlí kousek od ní. Z 10l kýblu nalévá tekutinu, která vypadá jako kravské mléko zředěné s vodou. Nad hygienickými podmínkami raději nepřemýšlím a ochutnávám. Na účinky fermentovaného nápoje jsem nečekala ani hodinu.









Podařilo se nám ještě nakoupit dvě velké pixle medových víček a nějaké chuťovky.
Když nemáme peníze už ani na taxík, je nutné za nic moc kurz, se vzdát kazašských tengů.
Ověšení batohama a nákupama, sháníme pro kamaráda ušanku ze stříbrné lišky, což se zázrakem podařilo (tyto krásné zvířata se již nesmí zabíjet, zoufale jich ubývá). Já dávám přednost pokrývce hlavy, kvůli které nemusel nikdo umřít.
U pouličních prodavačů nakupujeme kvas (nápoj ze zkvašeného chleba) a vařenou kukuřici.
Jako ochutnávka Kyrgyzstánu výlet není špatný, ale je třeba se vrátit do Almaty, brzo ráno odlétáme do ČR. Nasedneme do poloprázdné maršrutky a čekáme na její naplnění. Přidala se k nám parta ruských horolezců. Soudě dle jejich závanu, trávili v horách více než několik dní. V rozpálené maršrutce bez klimatizace to byly zajímavé 4h, dokonce jsem se naučila dýchat pusou. V letní Praze se to bude jistě hodit.
Nutno ještě podotknout, že moje pětiprsté botky udělaly na celníky dojem (při přechodu hranice Kazachstán x Kyrgyzstán). Viděla jsem poprvé na kamenném výraze tohoto úředníka něco jako grimasu, u druhého dokonce úsměv, nevídáno.
Zbití a unavení si dáme poslední večeři v gruzínské restauraci a jdeme balit. Budíček ve 3:30 a shánění Ubera na letiště. Čeká nás 12h letu, fuj.
Je za náma další cesta za poznáním dalekých krajů, místních lidí a taky sama sebe. Děkujeme Kazachstánu a Kyrgyzstánu za možnost nahlédnout do jejich naprosto odlišné kultury, za otevřenost a vstřícnost jejich obyvatel, za to, že jsme se u nich mohli cítit vítáni a v bezpečí.
Decetně unavená, pár set kilometrů vzdušnou čarou od domova dopisuju tyto řádky a cítím se být naplněná a unavená zároveň. Začínám se těšit do práce, to je to pravé znamení, že dovolená končí.


K O N E C

9.5. Almaty Kazachstán/Bishkek Kyrgyzstán

1. července 2018 v 19:39 | Martin(e)K + Ivet(k)a |  fotky/photos
9.5., středa

Z původního plánu cesty se nám podařilo splnit všechno. Máme ještě dva dny a spoustu možností. Jednou z nich se nabízí návštěva hlavního města Kyrgyzstánu, Bištěku. Nebesa nám poslaly do cesty místního hocha Maxe, který nám výlet nerozmlouval.
Rozhodli jsme se jet až odpoledne. Dnes je výročí konce války a přemýšlíme, že hodíme očkem na dav, oslavující Rudou armádu. Konec konců, osvobodili i nás. Zvláštní podívaná. Téměř každý nesl fotku některého ze svých příbuzných, kteří bojovali ve 2. světové válce hrdě nad hlavou a davem zněla Kaťuša a jiné sovětské písně. Myslím, že většina hrdinů by radši byla doma, než aby vraždili, plenili, znásilňovali a vůbec popustili uzdě těm nejnižším pudům.








Je doba kolem oběda a čas chytit mašrutku do Bištěku. Bylo to jednodušší, než jsme očekávali. Zaplatíme v přepočtu 300kč za oba a čekáme, až se mašrutka naplní cestujícími a může odjet (zde něco jako jízdní řady neexistuje, až je plno, tak se jede). Kuře šlo koupit ještě nějaké jídlo na cestu, já číhám, abychom neodjeli bez něho. Když už jsme uvelebení vzadu, přichází nám vstříc usmívající se pán a spustí češtinou. Milé setkání s krajanem, který prakticky celý život cestuje po Asii a z různých důvodů se s rodinou stěhuje (Číňani mu po 10-ti letech žití v jejich zemi neprodloužili vízum), teď zrovna do Kyrgyzstánu. Čtyři hodiny ve společnosti Pavla utekly jak voda a po překročení hranice se kocháme Altajem z jiné země.
Po příjezdu do cíle si pečlivě vybíráme, komu sedneme do auta (prej tady není až tak moc bezpečno) a jdeme zahodit bágly do hotelu.




Průzkum započneme v gruzínské restauraci. Kde jinde bychom taky mohli? Nasycení a napojení skvělým vínem, pokračujem ve vycházce po centru. Zastavuje nás mladík a zajímá se o foťák. Trochu máme strach, aby na nás nevyskočila parta kamarádů a nám nezůstaly jen pasy a oči pro pláč. Nedůvěra není na místě, jen se s náma chtěl vyfotit a taky je velký fanoušek prezidenta Zemana a fotbalisty Pavla Nedvěda.





Centrum jsme prochodili a začíná se smrákat. Sice je příjemné teplo (konečně můžu uplatnit tílka, kterých mám plný batoh), ale ne příliš bezpečno. Co s načatým večerem? Bez vína poloviční zábava, proto když vidíme obchůdek Praga, volba je jasná. Gruzínské víno se sýrem nakoupeno. Sauna a bazén čekají. Zrovna si uvědomuju, že lékárnička s vývrtkou zůstala v krosně v Almaty a nemáme víno čím otevřít. Není jiné volby než jít někam, kde vývrtku mají. Když jsme naše přání s provinilým výrazem sdělili číšnikovi v docela solidní restauraci, řekla bych, že se tím bavil celý zbytek šichty. Al davaj🍷.











 


7.5. - 8.5., Saty

29. června 2018 v 22:59 | Martin(e)K + Ivet(k)a |  fotky/photos
7.5.

Bus jsme našli hned na poprvé! Průvodkyně hotová starostlivá paniučitelka, překlad zajistil švýcarsko/německý pár a jelo se. Cílem byla vesnička Saty, kde se mělo spát u místních. Cesta dolinou, pak přes kopce a hory, najednou konec asfaltu, jelo se busem po polňačce, drnčely okna, ventilátory se dovnitř hrnul prach. Vůkol rozeseté vesničky vypadaly fotogenicky. Krajina taky. Jestli bych tam chtěl bydlet furt, to nevím. K večeru jsme dorazili na místo, napínavé rozdělování k rodinám. Myslím, že jsme jako vždy dopadli velmi slušně, prima ubytko, prima parta. Max z Kyrgyzstánu, Giorg z Kazachstánu, Adrian a Aneta z Polska, děvče a kluk z Kazachstánu, jejichž jména nepamatujem. Před večeří jsem se prošel a zkouknul malebné okolí. No a po lahodné večeři spát...! PS: Na ráno jsem si domluvil koňojízdu za stopadesát ká čé.













8.5.

Nemít oba dva sluchátka, nevyspali bysme se. Giorg tlachal se sbalenýma místníma kočkama do noci, což by ještě šlo, ale fakt celou noc vytrvale řvali psi. Ráno před sedmou mě zavedl mladý synek (asi sedm let) ke koníkovi, koník vypadal trochu zuboženě, nechal jsem ho jet na dvojku, nechtěl jsem ho moc trápit. Dva kluci mě pro jistotu hlídali v závěsu, kdybych náhodou žuchnul.





Snídanička a o půl edváté přijel echt gazik, který nás měl dovézt k horskému jezeru. Vešlo se nás dovnitř devět. Davaj! Jelo se cestou necestou, řidič udržoval slušnou rychlost, někdy jsme se trochu proletěli, někdy důkladně zhoupli, někdy skoro převrátili, non stop kostitřas, jazyk radši za zuby. U jezera jsme byli mezi prvníma. Ostatní pěšmo, kuřata koňmo nahoru. Bylo tam hezky, za krátký čas zase poněkud těsno, lidí moc. Koňmo dolů pod jezero, gázem zase sešup dolů.



Společný oběd a foto s rodinkou, poňuňání s v noci proklínanou psí smečkou. Trip utekl jako voda, cesta busem do Almaty byla dosti zdlouhavá, dorazili jsme až večer.












6.5. - 7.5., Charyn Canyon a před cestou do Saty

25. června 2018 v 22:04 | Martin(e)K + Ivet(k)a |  fotky/photos
6.5. neděle

Sice jsme v Kazachstánu už týden, ale stále se nám nepodařilo přeorientovat na místní čas, chodíme spát v jednu ráno a vstáváme v devět. Vlastně nám to vcelku vyhovovalo, saunování v půlnoc, kdy všichni spí, není vůbec špatné.
Proto když se máme přesouvat z Almaty do Charyn Canyonu v 8:00 ráno, je načase fungovat v místním režimu. Po probdělé noci, kdy nám pod oknama naříkal jeden z mnoha toulavých psů, je budíček o šesté k naštvání.
Rychle do sebe nacpat trochu ovesné kaše s ovocem, zapít douškem čaje a hurá vyhlížet taxík, který nám na 6:50 objednala recepce. Respektive objednat měla, ale neobjednala. Takže vyhlížime marně a žádáme o nápravu. Sraz má být v 7:30 na autobusovém nádraží a my stále v hotelu. Již nervózně podupávám pravicí a minuta se zdá být jako hodina. Třikrát sláva, taxík se dostavil a včas se nacházíme na smluveném místě. Naše hloupost je, že jsme ten kousek nedošli pěšky, příště se stačí podívat do mapy. Ušetříme tím nervy i peníze.
K prasknutí plný bus bez klimatizace vyjíždí lehce po osmé do Charyn Canyonu, Kuře chudák zase schytal vepře sedícího před ním, který nebyl s to pochopit, že si tu sedačku prostě na už tak zmáčklé nohy Kuřecího nesklopí.
Jedna čurací zastávka, kde krmím naší svačinou toulavé psy (nemůžu se na ty smutné stvoření dívat jen tak) a po 4,5 h jsme na místě.







Po výstupu z busu nás přes obličej plesknul silný a studený vítr. Je jasné, že na tílko to zase nebude. Zatím ještě netuším, jaká hrůzná zima bude v noci.




Kaňon je nádherný, ne nadarmo je přirovnán k tomu americkému. Bohužel i stejně hovadsky jako v USA, se tam někteří návštěvníci chovají. Žádná úcta k žijícím zvířatům ani k přírodě, řev a hlasitá hudba některých pologramotných hňupů, co svoji osobnost neumí vyjádřit jinak než takto (darwinismus v této době bohužel díky falešné humanitě přestává existovat).
Ale my kašleme na davy i konvence, půjčili jsme si tam něco jako chatku, spíš lodži a hodláme zde strávit noc. Asi v 16:00 davy mizí a my ožíváme. Vystupujeme nahoru mimo označené trasy, kocháme se a fotíme jak draci.















Nádherná podívaná, minimum lidí a pokud nějací, tak slušní a ohleduplní. Když padá Slunce za obzor, začíná nepříjemně foukat. Kuře tahá aparát a jde dělat obrázky. Já na sebe navlékla všechno oblečení, ale ani šest vrstev nepomáhá. Zalezu si k knížkou do brlohu a čekám na zázrak.
Ten se objevil v podobě Kuřete a tahá mě to místnůstky v závětří, kde popíjíme ruský čaj. Zrovna si chrochtám, jak je fajn neslyšet celou dobu češtinu, když kde vzala, tu se vzala, parta asi deseti českých filmařů.
Je čas jít na kutě, do chatky ze všech stran fouká a třese se, más strach, že se probudím v Číně. Je zima jak blázen a ztrácím optimismus, naštěstí ne pud sebezáchovy. Kuře mě zabalil do několika dek a peřin, usínám zabalená jak larva. A to doslova, více než 12 hodin spánku ukazuje chytrá aplikace. Dobré ráno z Canyonu.




7.5., pondělí
Studená noc. Noční procházku jsem pustil z hlavy. Místo hvězd bych asi stejně viděl prd. Navíc venku pořád skučela skorovichřice. Izolepou utěsněná chatrčka ze slepených třísek kupodivu stála, jen se vždycky trošku nahnula po větru. Kazaši staví se zřetelem na odolnost proti zemětřesení a nepříznivým povětrnostním vlivům, víme? Každé otočení se spolehlivě rozvrzalo postel, v tom kraválu se nedalo moc spát. Aspoň, že kuřecí statečně zařezávala. Ráno jsem se hecnul a před východem vylezl ven. Jasno, bezvětří. Vylezl si na zakázané stezky (sorry, kaňone). A šel vyzvednout Kuřecí. Tu bylo nutno pomalu vyloupat z několika vrstev dek a přikrývek. Anglická snídaně s kabanosem a vaječnou omeletou a čajnikem. Snídání na terase u řeky. Lambáda. Do jedné odpoledne prakticky žádní lidi. Pak se s nima roztrhnul pytel. Jo a škorpiona, ani hada jsme v kaňonu nepotkali ani jednoho.





















Měli jsme domluvený sraz ve dvě s průvodkyní. Nikde jí nebylo, šli jsme hledat náš bus, nahoru/dolů myslím celkem zbytečně trajdaly auta, míjeli jsme davy lidí. Celkem hnus. Davy trousily odpadky, přinesly s sebou kravál a nepohodu. Ještě, že jsme zmizeli. Bus jsme našli hned na poprvé! Průvodkyně hotová starostlivá paniučitelka, překlad zajistil švýcarsko/německý pár a jelo se.






Další články


Kam dál